I. Práce s třídním kolektivem: Je vrstevňák zbytečnost?

Obecná představa vrstevnického programu často bývá, že se „zahraje hra a děti si u toho odpočinou“. Ale patří to do školy? Penzum požadovaných znalostí v předmětech se tak nerozšíří, tudíž z pohledu výuky a vyučujících je to často taková „oddechovka, trochu flákárna, zábava a promarněný čas, kdy děti přišly o hodinu nějakého předmětu“. Naštěstí tento přístup není zdaleka pravidlem a spousta škol vítá skupinovou práci s dětmi a tedy i vrstevnické programy. Můžeme si tuto aktivitu se třídou nazývat každý trochu po svém – vrstevnické programy, práce s třídním kolektivem, preventivní programy. Všechna pojmenování mají něco společného. Tím jsou téma podpory spolusoužití a dále i rozvoj porozumění, komunikace a respektujícího přístupu k sobě samým a ke druhým lidem. Vrstevnické programy jako nástroj pro zlepšení vztahů ve třídních kolektivech či zlepšení třídního klima jsou navíc vhodné třeba již od 1. třídy.

Vrstevňák, preventivné program či program na podporu vrstevnických vztahů, program pro práci se skupinou …. Ať už tomu říkáme jakkoli (je to vlastně skoro totéž), vrstevňák bychom občas potřebovali všichni: děti, žáci, dospělí, pracující.

Nesetkala jsem se ještě se třídou, která by někdy v nějakém období nepotřebovala vrstevňák. Taková třída by byla opravdovou výjimkou. V každé třídě je někdo na chvostu. Nemyslím známkovací chvost, ale takzvaný chvost „sociální“. Někdy to bylo dítě v pozici vyloučeného outsidera, někdy v roli šaška, jindy v roli „tichého“ člena… Společné všem těmto rolím bylo to, že si je děti dobrovolně nevybraly. Prostě se v nich ocitly a ony v nich nějak zůstaly, často nespokojené, nešťastné, zlobící a s velkou otázkou, proč se to děje právě jim. „Paní učitelka je okřikne, když to slyší, ale oni mi pak nadávají o přestávkách, v šatně. Nejhorší je, když jako dělají, že se mě a mých věcí štítí… Jednou to viděla vychovatelka ve družině, pak mi řekla ať jim to taky oplatím a nenechám si to líbit. Jenže oni jsou čtyři…“ Týna, 10 let.

Ačkoli to může znít melodramaticky, učitelky a učitelé, kteří se rozhodli dát prostor a čas pro společnou pro práci s třídním kolektivem, nejednou ochránili děti před různými nápady, které se jen těžko dají vzít zpátky (dopisy na rozloučenou, útěky ze školy, dlouhodobé záškoláctví, sebepoškozování). Kromě těchto dětí, kde pozitivní dopad programu byl zcela zásadní, si i ostatní děti odnášely nové pozitivní zkušenosti a konkrétní zážitky, že „je to ve třídě teď nějak lepší, že ubylo hádek a že se tolik nenadává“.

„Myslel jsem, že to, jak jsme se k sobě chovali před tím, bylo prostě normální, když to tak dělali všichni. Asi většinu z nás pak překvapilo, že skoro všem ve třídě v tom vlastně dobře nebylo, že nás to štvalo. Přál bych si, aby nám to takhle vydrželo do konce roku, je tu teď víc sranda, ubylo skupinek a víc se spolu bavíme.“ Roman, 12 let.

Proč se v praxi s vrstevnickými programy či programy pro třídní kolektivy někdy otálí a čeká se tak dlouho, až je skoro pozdě? Proč se někdy tak dlouho přemýšlí, zda se ve třídě má „něco“ udělat nebo je ještě dost času a „ono je to přejde“? V praxi se nejčastěji vrstevnický program ve třídě zvažuje až tehdy, když už v ní často není k žití ani pro děti ani pro učitele a když už se situace stává neúnosnou. Neustálé stížnosti jeden na druhého, posmívání, narážky, šarvátky jsou pak zcela běžné. Na koho se v takovém případě obrátit?

Vydržet se dá ledacos… „Jenže patří to do školy, že děti musí vydržet ledacos?“

Mgr. Simona Pekárková

Tímto seriálem se Vám snažíme ulehčit situaci a poskytnout jakýsi návod, který by byl hned po ruce a šetřil přípravu samotného programu i následné sebereflexe. Budeme upozorňovat na skutečnosti, na něž je třeba dbát, které jsou nezbytné a které mohou být užitečné. Vybíráme takové, které se nám mnohokrát osvědčily a u nichž jsme sami teprve až v praxi objevili jejich nezbytnost a funkčnost. Možná některé náměty ušetří hledání i právě Vám.